Rozhovor s Davidem Matáskem, hlavně o začátcích i koncích Orlíku, ale i o jiných věcech.

Jak a kdy se dal Orlík dohromady?

To bylo hrozně jednoduchý. Znali jsme se d Danem Landou přes divadlo, a jednou jsme vyrazili na koncert do Slaného, bylo to začátkem léta 1988. Hráli tam hlavně punkový kapely, vzpomínám si už jen na HNF. Skinheadů se tam sjelo víc, došlo k potyčkám – nejdřív s pankáčema, pak na to konto s policajtama. Policajti nám na nádraží, kde nás vysadili, napřed nedovolili nasednout do vlaku, pak nám zase řekli, že musíme nasednout, psi do toho štěkali, no taková směšná akce. Odjeli jsme do Prahy a na nádraží jsme se bavili s Petrem Štěpánkem, a pod dojmem z toho koncertu jsme se dohodli, že by jsme měli něco dělat, dat dohromady kapelu. On tenkrát měl HC kapely F. A. S. Tak jsme začali zkoušet, zkoušeli jsme dost intenzivně, přišel podzim a my jsme furt nevěděli jakej budeme mít název. O politice jsme tenkrát moc neuvažovali, chodili jsme každém večer do Orlíku, takže ten název pak už byl nasnadě. Nejdřív jsme vymejšleli, že se budme jmenovat Oidulona, nebo PrazdrOi a takový fóry, nakonec zbyl ten Orlík.

První koncert Orlíku?

Úplně první koncert byl „U bílého koníčka“, konalo se to pod rouškou mikulášské zábavy nějaké školy, hráli tam Wanastowi vjecy, FAS a Orlík. Paradoxní bylo, že ve třech kapelách bubnoval Áda Vitáček, takže to odskákal všechno.

Pak jsme odehráli asi pět koncertů během roku, hráli jmse v Ticháčci a tak, asi po roce přišel takovej zlom, kdy Áda i Šimon Budský, kterej byl baskytarista, řekli, že už v tom nehctěj jet, a my se po prázdninách ´89 domluvili s bubeníkem Honzou Limburským a s basákem Jakubem Malečkem, kterej byl náhradní u Tří seser, protože Magor byl tenkrát na vojně.

Takže jsme to dali dohromady, zkoušelo se u nás (před tím u Šimona Budskýho, kterej pak odešel k anarchii). Pak Štěpánka odveleli do války, takže ten byl taky pasé – s tím, že by jsme na něj počkali a hráli zatím ve 4. Jenže on pak z vojny napsal, že končí, a ještě různý jiný dopisy, tak bylo jasný, že pokračujeme ve čtyřech.

Někdy potom jsme se zúčastnili soutěže – „Objev roku“ se to jmenovalo. Byla to nějaká svazácká soutěž, a nám řekli, že pokud budeme chtít papíry, který tenkrát byly nutná k tomu, aby člověk mohl vystupovat veřejně, tak se musíme zúčastnit, a pak že ty papíry dostaneme automaticky. Seznámili jsme se tam s Pepíčkem z Monitoru, který to zvučil, přišel za náma, že je to skvělý, že by chtěl tuhle muziku vydat. My jsme ho trochu znali z OK bandu, tak jsme se dost smáli, že zrovna tenhle člověk… Do „Objevů“, do druhého, nebo třetího kola přišla revoluce, dost nás překvapilo, když po revoluci si na nás vzpomněl. Potkal mě na Kampě, a říkal, že je to hotová věc, že děla nějakou kompilaci Punk´n ´Oi! , a že by chtěl, abychom tam měli nějaké věci. Měli tam být 1 až 2, nakonec to byly 3, a na základě ohlasu na tuhle desku nám nabídl celý LP. To jsme za velice pozoruhodných okolností natočili v Řitce u Heleny Vondráčkový – ve studiu spíš pro piáno a zpěvačku a ne na bigbít. Ono je to z tý desky trochu znát, v jakých podmínkách je to dělaný, a že jsme tehdy ještě neuměli moc hrát.

Někdy v té době přišel ten koncert „Mandela za mříže“ a po něm známé události….

My jsme byli vždycky trochu troubové co se týče politického názoru, jsme v tomhle dost naivní. Měli jsme tenkrát pocit, že třeba Kartáč, nebo Prasečák tomu ohromně rozuměj, a že nám pomůžou třeba vydat desku a tak. Tak jsme si říkali, že když udělaj koncert, tak že jo, že my tam budeme hrát a o další věci jsme se nestarali, což byla zásadní chyba. Dostali jsme se pak do tak podivných souvislostí, jako bylo vystoupení v televizi. Po těhle událostech, to bylo myslím 5. 5. 1990. S Danem jsme si tenkrát volali, že takhle to dál nejde, aby se do souvislosti s kapelou dávali věci, co s ní nemaj co do činění. Mluvili jsme tenkrát náhodou s nějakou ženskou z televize, která nás přesvědčovala, abychom to řekli z obrazovky, aby to bylo jasný. Měli jsme pocit, že by to asi bylo dobrý, šli jsme do televize a pak udělali prohlášení,…který bych už asi nikdy neudělal. Všechno to pramení z naší naivity, já v těhle věcech neumím chodit.

Následovala pauza, vyšla deska, na podzim orlík zase začal hrát. Vzpomínám si třeba na koncert na Novodvorský, kterej jstě přerušili, když tam začalo pár lidi řezat Prasečáka, Bylo víc takovejch koncertů, který jste nedohráli?

Prasečák měl tenkrát čerstvě sešitou hubu, kterou mu nějak pořezali pankáči, a někdo mu na koncertě napálil rovnou na ten šev.

Pak ke konci byly i takový koncerty, který jsme přerušili.

Jeden takovej památném v Chlumci, kterej jsme dělali v rámci turné po desce. Jezdila s náma předkapela „Jen žádnou paniku“, kde zpívala Miriam. Dostala se do nějakého mlejna, někdo jí tam zkopal a Dan to nevydejchal – což chápu. Seskočil a koncert přerušil, byl vytočeném na nejvyšší míru. Ale že by jsme nějak programově koncerty přerušovali, že by nám to dělalo radost, to ne!

Na podzim 1991 jste skončili úplně. Důvodem byl odklon velké části skins kamsi jinam?

Bylo toho víc. Začali se na nás nabalovat různý zprávičky, první vlašťovky bylo noviny. Psalo se o nás v naprosto neuvěřitelných souvislostech. Třeba v Nuslích vylít do povětří barák kvůli plynu, a oni napsali, jestli to náhodou nebude tím, že Orlíku vyšla druhá deska. Já se s tím člověkem co to napsal sešel, chtěl jsem mu rozbít hubu, byl jsem fakt nasranej!

On si vůbec neuvědomoval, co vypouští z huby. Dodneška si to ty lidi neuvědomují, nemají žádou zodpovědnost, vůbec žádnou. Zaštiťují se tím, že právo na informace má každém. To je sice hezký, ale ta informace musí být ověřená. Když si na záchodě vymyslím, že lejstra začne hladomor a mám pocit, že je to informace, na kterou maj právo všichni, musím počítat s tím, že vypukne hrůza a rabování obchodů. To vše za cenu prodejnosti jejich posranejch plátků a zavděčení se bossům, který manipulujou míněním a držej kormidla.

S některejma věcma nechci mít nic společnýho, osobně se to dotýkalo jednotlivých členů kapely. Tenkrát jsme se v autě všichni dohodlo, že to dál nemá cenu.

Předtím jste se rozešli se Třema ségrama a pak s Bráníkem

Tři sestry sami řekli, že s náma nebudou hrát. Magor tenkrát rozhod, že plešouny nebude podporovat, že bude hrát jenom pro Švédy (jakej je v tom rozdíl – když se někdo chová jako hovadí, tak je jedno, jestli je dohola, nebo má rozervanou džísku). To je jeho věc, na to mi asi nepřísluší odpovídat.

S Bráníkem jsme po nějakejch incidentech v šatnách nechtěli hrát. Oni se rozhodli, že budou tvrdší, než my. Tak jsme si řekli, ať si to zkusej, ať si to vyřerou.

Bráník se výrazně změnil. Původně to byl Honza Štěpánek, kterej by měl na to někoho prásknout, ale tenhle ten Hujer…to je nula. Ten se rozhod, že bude tvrdej, ale nato nemá, jeho věc, ať si to zkusí.

Už víc než rok Orlík mlčí. Ozve se?

Na to se mě ptá spousta lidí. Nemám na to v součastný době odpověď. Hrozně se mi nechce říkat ne, takhle kategoricky se věci nemaj, ale kdybych tvrdil, že mám v šuplíku 50 veselých písní, tak to bych lhal. Máme s Danem tu touhu, chuť něco takovýho udělat, ale v žádným případě by to nebylo come-back. Vycházelo by to z nějaká podstaty, která byla, která v lidech něco vzbuzovala. Z tý podstaty by asi jako Fénix z popela vzniklo něco Nového. Netvrdí, že by to bylo hudebně úplně jiná, prsty, co hrajou na kytaru, hlas, to vše je furt stejným, protože tu muziku, kterou jsme poslouchali, která ovlivnila hudebně Orlík, tu poslouchám do dneška. Změnili se ty věci uvnitř.

Která je to muzika?

To je složitý. Nikdy jsme nebyli úplně ortodoxní. I v dobách, kdy jsme měli spadeno na pankáče, jsme byli schopný poslouchat punkový kapely i HC, ale vždycky to bylo proto, že ta muzika byla tvrdá a při tom melodická. Mám rád Igyho Poppa, Davida Bowieho. Jsou to lidí, kteří jsou schopni riskovat, jsou talentovaný, mají názory, který jsou mi blízký, a s životem se neserou. Nestavěj se do póz, a když, tak moc dobře ví, co tím myslí, ne proto, aby byli jiní, ale proto, že chtějí někoho provokovat.

Jak to vypadá s Hagen Badenem? Jede dál?

Ne! Hagen Baden vydá desku a pak je konec. Protože…ono to moc nejde dohromady. On i ten vznik H. B. byla znouzecnost, lidi co měli dodat písničky je nedodali, všechny písnička nakonec musel naskládat Donald Saidl a dvě já. Byl jsem jedinej poctivej, kterej dodal co slíbil. Na nahrávání pak číkali, že by bylo fajn, kdybych s nima hrál. Řekl jsem jo, abych úplně hudebně nezakrněl. Teď když jsme dělali druhou desku, ubíralo se to takovým směrem, že už jsem necítil potřebu se tam autorsky prezentovat, takže tam jenom hraju.

(V našem povídání s Davidem zabruslím znovu na téma koncerty a věci kolem koncertů. David se vrací k napadení sudeťáky na koncertě v České Lípě).

Já už nikdy nechci dočkat Český Lípy. Ne proto, že by mě sral fatk, že jsme dostal, ale proto, že to bylo ponižující. To považuji za hlavní věc. To se nesmí stát nikomu, kdo dělá bigbít, aby se na něj dostali tihle lidi. To se nesmí stát ani tomu Mukovi. Přijde mi to hrozný. I kdyby člověk ukazoval na jevišti holou prdel, a byl profesionál v ukazování prdele, tak se mu to nesmí stát.

Pokud se rozhodnu, že budu někde hrát, jako třeba hráli v Trutnově, tak co je domácí buldočí scéna, tak to vezmu, protože vím, že lidi, kteří to pořádaj, jsou nadšenci, a věřil jsem tomu., že ty Matějkovi to tam dokážou udržet. A skutečně to tak bylo, nikdo se po nás nesápal, oni 4 pro mě bylo dostatečnou zárukou, že se nestane incident. Dneska už nejde o rozbití huby, ale o ten pocit, ze kterého je mi špatně od žaludku.

Teď zas chvíli o něčem jiném. Divadelní představení „O myších a lidech“, kde hrajete s Danem Landou hlavní role uvidíme i letos?

Chceme to hrát alespoň ještě jednu sezónu, máme z toho dobrej pocit. Nejen z tohoto představení, ale i z toho, že hrajeme spolu. I když na to každej jdeme odjinud, máme na divadlo podobný názor, snad je to z toho představení znát.

Interesuje tě nějakým způsobem politika?

Politika je strašně profesionální věc, a po létech blábolení a totálního hovadství by si to lidi měli uvědomit, a na politiku se víceméně vysrat.

Díky za rozhovor.

Praha, 28. 8. 1993

Převzato ze zinu Český štít, číslo 1., 1993

GHB2010