Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor - Rock & Pop: Daniel Landa: Nejvíc mě baví boj, cesta k cíli

5. 10. 2008
Rozhovor - Rock & Pop:
Daniel Landa: Nejvíc mě baví boj, cesta k cíli


text: Jaroslav Špulák (PRÁVO) foto: SONY BMG & ARCHÍV

Obrazek



V listopadu mu bude čtyřicet a na hudební scéně i ve veřejném životě je fenomén. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Jedni se ho bojí a druzí za ním stojí. Je člověk, kterému se neodpouští. Provokuje, protože ho to baví. Dnes už provokovat nemusí, stačí mu být. Kdekoliv se objeví, toreadoři se na něho sesypou jak na býka, jehož zdolat je nutnost. Daniel Landa.

Pokud v říjnu vyjde elpíčko, které se jmenuje Nigredo, myslíte, že vám to v očích vašich kritiků pomůže?

 

To nevím, takhle to neřeším. Nigredo byl stav mysli, který jsem zachytil bez ohledu na to, jestli mi to má pomoci, nebo ne. Abych se ale přiznal, teď mám takové práce, že nevím, jestli se deska neodsune až na úplný konec října, nebo dokonce na začátek listopadu.

Vaše Nigredo je spojené s Carlem Gustavem Jungem?

Neřekl bych, že je s ním přímo spojené. Nigredo je alchymistický termín, který Jung vykládal. Začal vykládat alchymii i jako filozoficko-psychoanalytickou cestu, nejenom jako chemické čáry. Velmi pěkně tak demonstroval některé lidské stavy. Nejsem vykladač Junga, ani vykladač alchymie, ale můžu dávat impulzy k tomu, aby do toho lidé nahlédli, neboť to považuju za zajímavé. Proto to dělám.

Nigredo je podle Junga totální zmatení mysli. Vy jste tento stav popsal v titulní písničce desky, ten text se na internetu objevil už v květnu. Kde se ve vás vzala potřeba vypsat se takto jednoznačně ze svých pocitů? Text je velice dlouhý...

Je to dlouhá báseň, to je pravda. Podívejte, můžete jít, vzít pušku a někoho střelit do hlavy. To je ovšem necivilizované a nesprávné. Další možnost je, že sednete a napíšete písničku o tom, co vás trápí. Já zvolil variantu B.

Je to pro vás zásadní písnička?

Každá písnička je pro mě zásadní. I když mi třeba po nějakém čase už tolik k srdci nepřírůstá, v době vzniku je pro mě ta hlavní.

Podle slovníku latiny může být "nigredo" také čerň, ponoření do tmy, rozpad, rovněž černější než černá.

Tenhle výklad neznám. Ten můj je v psychologickém, respektive psycho-alchymistickém kontextu.

Já vám teď podsunul to, co vám asi budou podsouvat vaši kritici po vydání alba nahlas i potichu.

Na to kašlu, to je boj s větrnými mlýny. Nejsem schopen uhlídat, co všechno bude zneužito proti mně. Když jsem dal k propagaci svého posledního česko-slovenského turné na plakát trikolóru, byl jsem obviněn z propagace protektorátní vlajky. Já opravdu nevím, co se nedá překroutit. Už na to ani nedávám pozor. Skutečně to neřeším.

Vůbec?

Vyčerpává mě to, je to udolávající. Jestli ale myslíte, že mě to doma po nocích trápí, tak to ne. Spíš v sobě hledám dostatek síly na to, abych ty žvanily neposlouchal. Já pracuju a oni koukají a žvaní. Musím nacházet sílu na to, abych mohl pořád říkat, že mám cíl a že ho dokončím. Dlouhodobý stres určitě nemám. Spíš pochybuju, jak dlouho na to budu mít náladu.

A víte to?

Nevím. Zatím s náladou nejsem tak na štíru, abych toho nechal.

VÁŠEŇ A VELKÁ SLOVA

Proč zrovna vy jste tak snadný terč pro média?

Část Čechů a Moravanů nemá ráda vážný přístup, vášeň a velká slova a velká gesta. To je ale můj život, to jsem já. Chápu, že to někomu vadí. Já neřeším nikoho a je na dalších, jestli jim velká gesta a slova překáží. Mně nevadí slova "národ", "milujme vlast", "budujme vlast", "napřimme se". To není nic, co by mi znělo nekvalitně, špatně, pateticky, nebo nepravdivě. Zní mi to pravdivě a normálně.

Není to archaické v době, kdy se svět globalizuje a my jsme součástí Evropské unie?

Nevím, jestli je to archaické. Je to můj pohled na svět. Spousta lidí by byla ráda a mnozí by si na to vzali i klacek do ruky, abych hlásal jejich názor. Chtěli by, abych měl názor jako oni, protože ten můj není správný. Na druhou stranu si myslím, že žijeme v době, kdy může existovat víc názorů. Já tím svým nikoho nestresuju a nemířím do skupin ani jednotlivců. Líbí se mi, když lidé vnímají společnost přes to, že je nám něco vlastní. Líbí se mi, když se k sobě lidi hezky chovají anebo se o to alespoň snaží, Mám rád, když se usilují společně budovat nějaké hodnoty. Přijde mi správné, když se nějaká skupina lidí pokusí o něco, co ji přesahuje. A to se bez velkých slov, vášnivých emocí a velkých cílu dělá špatně - alespoň mně osobně.

Měl jste vždycky tu vášnivou emoci?

S tou jsem se narodil.

Měl jste jí i v období, kdy jste byl na přelomu osmdesátých a devadesátých minulého století členem skupiny Orlík?

Jasně. Každé období prožívám na stopadesát procent. Ta vášeň je stopadesátiprocentní, tak mi to bylo dáno. Jsem si samozřejmě vědom toho, že když něco dělám vážně a plamenně, budou si ze mě někkteří lidé dělat legraci. Nejsem hlupák, abych tohle nevěděl. Přesto nebudu měnit svůj pohled na svět, své vyjadřování a dodnes nabyté mravní principy jen kvůli tomu, že to někteří lídé chtějí. To by bylo absurdní.

Utíkáte mi od toho Orlíku. Opravdu jste tehdy o "bílé lize" zpíval se stopadesátiprocentním zaujetím?

Samozřejmě.

A věděl jste, co to může vyvolat?

Nevěděl. Dnes je rok 2008 a abychom se tím mohli zabývat, musíme se vrátit do doby, ve které to vznikalo. Bez kontextu se to dá všechno dohromady, vypadá to jinak. Když si dneska někdo mladý pustí nějaké záběry Orlíku na YouTube, je to pro něho aktuální a zasazené do současných reálií. To je díky internetu. Mám kolem sebe lidi, kteří - ať jsou třevba z Rakouska nebo Německa - vědí. co mám za minulost. Nikdo z nich s tím nemá problém. Není to pro ně aktuální a současné, kdežto tady je to pro mnohé stále aktuální a současné.

Vylekalo vás později to, co způsobil Orlík?

Vylekalo a proto jsme skončili. Myslím, že jsme tenkrát mohli velmi zbohatnout. V ten jsme si ale uvědomili, co se může stát, a tak jsme to celé zavřeli. Nabíralo to jiný směr. Už to nebyla velmi pikantní študácká revolta proti komunismu s nádechem vzniku nějakého nového subjektu. Začala být i jiná doba. Před devětaosmdesátým to bylo o odvaze a undergroundu, po revoluci to ztratilo význam.

Neuzavřeli jste kapitolu Orlíku kvůli tomu, že byste mohli být trestně stíhaní?

To si spousta lidí myslí, ale tak to nebylo. V té době to nehrozilo. Právo, policie, spravedlnost, zákon - nic z toho na to nemělo vliv. Bylo to naše rozhodnutí. Upřímně řečeno si myslím, že kdyby nás za to někdo někdy stíhal, tak by to bylo až kolem roku 1996 nebo 1997. V té době se u nás teprve začaly podobné věci řešit.

Zalitoval jste někdy toho, že vaše kapela podněcovala rasovou nesnášenlivost v Česku?

Hm, zalitoval... Kdybych někoho zabil, asi bych litoval. Víte, mám několik emocí, po kterých často nesahám. Jedna z nich je lítost. Pro mě je důležitější rozebrat si ušlou cestu a najít chyby. Na základě tohoto rozboru se snažím aktuálně a do budoucna chovat jinak. Nemá smysl stále se ohlížet, mít hlavu v dlaních a říkat si, že jsem vůl. Jsou ovšem chvíle, kdy vidím výjevy, na které bych už dnes nebyl připraven.

Jaké?

Hlavně rvačky.

Tvrdíte, že lítost není vaše emoce. To je u umělce trošku zvláštní...

Nechci se nechat lítostí zraňovat. Nepotřebuju to k životu. Vezmu si informace, ale snažím se nepodléhat. Snažím se nepodléhat ani strachu, tyhle emoce mě ruší.

Strach, lítost... Nepodlehnout jim chce dost odvahy?

Bojuju, abych se s nimi dokázal nadstardandně vypořádat. Pomohl mi k tomu trénink na automobilových závodech a při bojovém sportu. Je za tím práce na vlastní psychice.

Při rvačkách jste strach neměl?

Drtivá většina se odehrávala v momentě, kdy jsem v sobě několik myslivců s kolou. Alkohol to dost otupoval. Jiank jsem byl normální strašpytel jako každý druhý. Když jsem se poslinil alkoholem, šlo všechno stranou. Později jsem začal pracovat na tom, abych byl v pohodě, nemusel pít alkohol a byl vyrovnaný člověk i v krizové situaci. To mi začalo měnit osobnost.

Vyvolával jste rvačky vy?

Já bych to nechtěl otvírat. Je to celkem jedno. Byl to velmi dobrodružný život a bylo to tak i tak.

Bral jste někdy drogy?

Ne. Můj sex doma, drogy, rodina a další podobné věci jsou mé soukromí a pro veřejnost jsou tabu. Můžu vám jen říst, že jsem velkým odpůrcem tvrdých drog. Nikdy jsem je nezkoušel. To je dobré vědět. Tohle je téma spíš pro bulvár a já se v této úrovni nepohybuju rád. Jsem ale v podstatě odpůrcem všeho, co vede k destrukci lidské osobnosti a co strácí rozumnou míru.

Jak těžké bylo vypořádat se s pravidelným pitím alkoholu?

To jsou také interní záležitosti, o kterých se mi nechce mluvit. Nejde o vás a o časopis Rock & Pop, ale o to, že další novináři mohou opět okamžitě vydedukovat nějaké kontroverzní spekulacea přetisknout něco, co se mi nebude líbit. Dnes se drtivá většina tiskovin chová tržně a kontroverzi přirozeně vyhledává a podněcuje. Tím pádem bych i alkohol vynechal. Je to etapa, která je dlouho uzavřená. Když se chce, tak to jde.

Po skončení kariéry Orlíku jste v první polovině devadesátých let přešel na sólovou dráhu. Předpokládám, že v tom bylo stále sto padesát procent masatení, ale už jiná vize. Jaká?

Já si to nepamatuju, nozlobte se. Na jaře jsem boural v autě, hlavou jsem prorazil helmu a přerazil sedačku. Byla to hrozná rána a důsledkem je, že se mi spousta věcí vysypala a poztrácela. V hlavě mi zůstaly jen ty nejvýraznější okamžiky. Opravdu si v tomto okamžiku nejsem schopen vybavit, jaké jsem tehdy měl konkrétní vize. Ale určitý romantický národní idealismus se táhne celým mým životem, to je jasné.

Okamžiky, které vám zbyly v hlavě, jsou jen ty, které vás nějak posunovaly?

Jsou různé, nejenom tyhle.

I prohry?

Prohry... Záleží na významu těch proher. To víte, že jsem v životě spoustu věcí prohrál, ale díky tomu tréninku neberu prohru jako tragédii. Pro mě to není nic, co by se vymýkalo normálu. Mám samozřejmě raději úspěch, ale když jdu cokoliv dělat, vždycky počítám i s tím, že to dopadne špatně. Případný neúspěch mě pak nepřekvapí. Jsem šťastný, když mám úspěch. Ale prohra k životu patří. Kdo bojuje, musí se naučit prohrávat. Mě nejvíc baví boj, cesta k cíli.

Co jste prohrál?

Nepodařila se mi spousta věcí, ale přece si to kvůli tomu nehodím. Naopak. Zanalyzuju, proč se to nepodařilo,a zkusím to jinak. Spadnu, vstanu, spadnu, vstanu. jednu ze svých největších finančních proher považuju za obrovskou osobní výhru. Na mysli mám uvedení muzikálu Krysař v Rakousku. To bylo náročné období, které skončilo obrovským finančním neúspěchem. Nebyli jsme zkušení producenti a dopustili jsme se několika zásadních chyb. Nelituju ale ani jedné koruny a ani jedné minuty, Bylo to fantastické, mám na to krásné vzpomínky.

Mluvíte o boji za něco. Jaké prostředky k tomu nejraději volíte?

Můžeme použít termín "boj" anebo "hra", je to jedno. Musím naplňovat určité věci, abych se dostal k cíli. Mám třeba termín premiéry představení a pouštím se do boje s mnoha faktory, například se svým netalentem.

Právě ten netalent vám my, hudební publicisté, často vytýkáme...

Slovo "netalent" používám obrazně. Nejsem klasický hudební skladatel ani klasický zpěvák. Na druhou stranu je v mé tvorbě otisk dušem, otisk těch stopadesáti procent, vášně, touhy. Na to lidé slyší. Má hudba je o vnitřním náboji. Má magii. Kdo na ní nemá přijímač, příjde mu jako totální blábol. On "cosi" poslouchá, ale to opravdové, comá obdržet, je až za tím "cosi". Přirovnal bych to k 3D obrázku. Na první pohled je to blábol. Když ale rozostříte zrak, objeví se kontura obrázku. Když to neuděláte, unikne vám podstata. Proto se kritici často zmiňují o mém netalentu a nechápou, proč to tolik lidí baví.

DLOUHÉ HORIZONTY

Jsou na vašich deskách písničky, které mají roli tzv. vaty, výplně napříklas časového prostoru?

Ne, ani jednu písničku jsem takhle nedělal. Proto jich mám poměrně málo.

Mluvíte i o muzikálech a filmu Kvaska?

To vám neřeknu přesně, protože si to nepamatuju. Obecně platí, že jakmile písnička nemá emoce, nedám jí z ruky. Jde pryč, mažu jí.

V určité době jste začal hovořit o duchovních věcech. Jak jste se k nim dostal?

V dobách Orlíku a prvních sólových desek mě to moc nezajímalo. Nevím přesně, kdy jsem se k tomu dostal. To se tak nějak stalo.

Stalo se to proto, aby vaši fanoušci viděli, že neděláte jen provokativní písničky, ale třeba že jste přemýšlivý a citlivý člověk?

To jse klamný dojem některých lidí, kteří takhle pohlížejí na mou práci. Podívejte se, já dělám věci tak, jak mi příjdou pod ruku a jak je cítím. Nic nedělám proto, aby si někdo něco řekl. To je velké nedorozumění mezi mnou a novináři, kteří si myslí, že některé věci dělám velmi šikovně, aby si někdo pomyslel něco pozitivního. Faktem je, že provokuju - to je jasné. Ale proč ne? To je součást mé cesty. Je hloupé, že se někteří chytří lidé nechají tak vyprovokovat a úder zpět přetáhnou, místo aby se skutečně zamysleli.

Máte na mysli bývalého prezidenta Havla, který se vyjádřil proti aktivitě vašeho řádu Ordo Lumen Templi?

Těch lidí je celá řada, to není jen Havel. Především to ale rádi vytvářejí žurnalisti oním podněcováním dobře prodejné kontroverze.

Mluvil jste někdy s Václevem Havlem o Ordo Lumen Templi a vaší cestě?

Nemluvil. Jsem ale kdykoliv připraven s kýmkoliv se sejít a mluvit s ním tak, jako teď mluvím s vámi. Já se komunikace nebojím, naopak jí vyhledávám. Jsou ovšem lidé, kteří před komunikací utíkají. Když některé osoby po nějakém útoku na svou osobu oslovím e-mailem, buď se nechtějí setkat, nebo ani neodpoví. Pak už to neřeším.

Víte, velmi čekám na to, až jednou někdo řekne, abych byl ticho, protože to dělám špatně a on má lepší nápad, jasnou vizi. Budu mu naslouchat, a když to bude dobrý nápad, tak ho podpořím. Snažím se upozornit lidi na to, že jsou svobodní a že jejich země vypadá tak, jak ji chtějí mít, a že to, jak žijeme, je přímým důsledkem našeho konání a volby. Toť vše. Můj úkol je dávat impulsy.

Kdo vám ho dal?

Tak otázka nestojí. Já velmi ostře vnímám život kolem sebe a vím, že by mohl být krásnější. Velmi...................(brzo doplním)..............................................jsem cvičem nemyslet na to, co bude zítra, ale co bude za čtrnáct dnů a později. Vidím dlouhé horizonty, protože mě neznervózňuje spousta věcí, které znervózňují ostatní. Ten úkol je duševní dispozice.Cítím to jako svou možnost a současně velkou zábavu i naplnění. Pro mě je ideální pracovat na něčem, co mě přesahuje.Nezblázním se z toho, když se mi to nepodaří. Toje součást cesty. Nemám pocit, že je to svatý úkol.

PROVOKACE BYTÍM

Říkal jste, že rád provokujete. Stupňuje se to?

Už provokovat nemusím, protože lidi se mnou provokují sami. Provokuju je svým bytím a myšlením. To je dobré.

Takže nevymýšlíte provokace cíleně?

Ne, to rozhodně ne. Někteří lidé, například pan Havel, reagují xenofobně především na naší estetiku.

Mluvili jsme letmo o řádu Ordo Lumen Templi. Byl jste v něm nějaké tři roky, ale nedávno jste ho opustil. Je to jedna z vašich proher?

Vaše otázka mne donutila konečně se opravdu pořádně a s odstupem nad problémem zamyslet. Myslím, že bude potřeba celou věc v mysli znovu otevřít a revidovatm jestli jsem se někde přece jen nedopustil nějakých zbytečných chyb a zda neexistovalo nějaké jiné řešení, než byl rovnou odchod. Jsem velmi emotivní člověk, přestože se snažím na sobě pracovat. Je třeba se s přáteli sejít a vše znovu prodiskutovat. Určitě se najde řešení, jak nějak kráčet bok po boku. Zjišťuju, jak mi ten kontakt s těmi lidmi chybí a mám z toho v hlavě pořádný guláš. Věci se dějí proto, abychom si z nich vzali ponaučení.

Ordo Lumen Templi funguje dál jako náboženská skupina?

Má daleko těsnější vazbu na křesťanskou spiritualitu a křesťanské řády. Bude v užší spolupráci s církevními subjekty, ale nemyslím, že se stane náboženskou skupinou. Jeho cílem nadále zůstává pomoc mládeži a duchovní rozvoj lidí.

Máte na těle vytetovaný znak Ordo Lumen Templi...

Jsem na něj hrdý. Věci je třeba pořád znovu otvírat, aby se neděly zbytečně. Ta záležitost ještě neskončila. To, že část lidí ukázala absolutní netoleranci a nepřipravenost ke skutečné diskuzi, není můj problém a moje prohra. Nemám v rukou média. Většina z toho, co jsme řekli, nebyla použita přesně, ale vytržena z kontextu. Prohra není ani to, že jádro řádu chtělo - ve smyslu duchovním - vážnější cestu. Zůstává tu skupina fajn lidí, kteří se snaží dělat něco pro ostatní. Teprve budoucnost ukáže, jestli je životaschopná. Já věřím, že ano.

S další skupinkou jste odešel za Tajemstvím Zlatého draka?

Ano. Chceme to hravější. Chceme mít čaroděje, draky a chceme víc blbnout. Ale do budoucna budu určitě hledat nějakou společnou cestu.

Sympatizantem Ordo Lumen Templi byl politik Jan Vidím z ODS. Pochválil vás například i premiér Mirek Topolánek. Dostal jste někdy nabídku vstoupit do politiky?

Obdržel jsem několik nepřímých nabídek a jednu přímou. Zatím toale nepřichází v úvahu, protože nemám potřebu lidem něco nařizovat.Chci jim dávat návrhy.

(konec rozhovoru)

Přílohy

Kdo byl Orlík

Mladším čtenářům je třeba připomenout, kdo byla skupina Orlík. Encyklopedicky ji lze charakterizovat jako kapelu,která v roce 1987 uzřela světlo světa v tehdejším československém undergroundu.

Vznikla transformací thrash coru kapely F.A.S.v žánr Oi!, jenž u nás byl tehdy v plenkách.V čele Orlíku stáli zpěvák Daniel Landa a kytarista David Matásek.

Už na prvním albu Oi! se Orlík profiloval jako skinheadský, byť v Česku nebylo v té době zcela jasné, co vlastně skinheadské hnutí hlásá a je-li nějakým způsobem škodlivé.

Texty kapely byly ale záhy označeny jako nacionalistické až rasistické, což mělo platit především o písničce Bílá liga, která byla na první desce a jmenovalo se psáno pozpátku - Alíb agil.

Kapela Orlík se bránila tím, že tento dojem vznikl z nepochopení její tvorby, neboť se hlásí k vlastenectví. Odkazovala na tradiční historické vlastence Jana Husa, nebo Jana Žižku. Na debutu se ovšem objevila také protifašistická písnička Fashos.

Druhé album dostalo název Demise a vyšlo roku 1991. V tom roce se však členové Orlíku po zralé úvaze rozhodli, že kapelu rozpustí. Ohlásili to v televizním přenosu.

Vykladači tvorby skupiny se shodují, že důležitou součástí byly písně vyzdvihující husitství, národní hrdost a tradiční hodnoty (vlastenectví, rodina).

V textech se také objevovaly reakce na pád komunismu, byla v nich oslava alkoholu, především piva jako národního nápoje. Nulovou toleranci měly u kapely drogy.

Kdo je Daniel Landa

 

Daniel Landa se narodil 4.11.1968 v Praze. V roce 1988 absolvoval na pražské konzervatoři obor hudebně-dramatický, avšak herectví se věnoval pouze příležitostně. Jako herec účinkoval v českých filmech - Proč, Černí baroni,... a v německém seriálu "Alles ausser Mord" pro televizní stanici PRO7.

V roce 1987 založil s kamarádem Davidem Matáskem kapelu Orlík. Název převzali podle pražské vinárny. V roce1992, rok po dobrovolném rozchodu s kapelou Orlík se Landa vydal na sólovou dráhu s albem Valčík. Přišel komerční úspěch, který jej předurčil k pravidelnému vydávání sólových alb, které trváaž do dněšní doby. V roce 2000 byl na základě prodeje svých desek vyhlášen firmou EMI nejúspěšnějším autorem za posledních deset let.

V roce 1996 napsal společně s manželkou Mirjam Müller-Landa scénář a hudbu k dirty muzikálu Krysař, který se hrál také v Německu, Rakousku a Slovensku. V roce 2002 byl znovu nastudován v novém hávu.

dován, a to jak z hlediska režie a obsazení, tak kostýmů a scény. Hrál se pouze v průběhu roku 2002 ve 100 exkluzivních představeních. Landa píše i scénáře k filmům.Mnohé z nich už dokončil, ale většinou zůstávají nerealizovány. Výjimkou je scénář Zvláštní schopnosti, který byl zfilmován. Další napsané scénáře mají názvy Rapsodie vlků, Modrý kříž, Natural born kinder (děti), Poslední čaroděj, Klíč Králů, aktuálně Cesta je Prach a Tajemství.

Landa napsal scénickou hudbu k několika filmům, kupříkladu Udělení milosti se zamítá (2002) a Gambit (2001), a také k divadelním představením.Další kapitolou je realizace scénáře, hudby, textů a aranže ke Krysařovi a připravováné gangsterské operetě Zabte sršně. V roce 2003 přepracoval Mozatovo Requiem do Rockquiem (premiéra 3.srpna 2003 v Obecním domě v Praze). Část výtěžku z projektu byla věnována Nadaci Malina, která byla založena v roce 2003 Landou a automobilovým závodníkem Romanem Krestou za účelem prevence v oblasti bezpečnosti silničního provozu.

11.června 2004 uskutečnil spolu s řádem Ordo Lumen Templi v Bazilice Minor sv. Petra a Pavla na Vyšehradě neveřejný koncert Večer s písní Karla Kryla pro český národ. V roce 2004 vyšlo CD Neofolk a CD/DVD Večer s písní Karla Kryla pro český národ.

31.března 2005 se v divadle Kalich uskutečnila premiéra muzikálového dramatu Tajemství, 15.září 2008 premiéra muzikálu Touha. V říjnu by měla vyjít nová deska Nigredo.

DISKOGRAFIE

Valčík (1993)
Chcíply dobrý víly
(1995)
Pozdrav z fronty
(1997)
Smrtihlav
(1998)
Konec
(1999)
Best of: Landa
(2000)
9mm argumentů
(2002)
Vltava tour
(2003)
Neofolk
(2004)

Nigredo (2008)      


Tento přepis článku jsem převzal od akai.power (www.l-gilda.estranky.cz)

GHB2008