QUANTUM TARANTULÍ

Nad mojí hlavou furt krkavci krouží
hmm, to se hned pozná, kdo je tu šéf!
Prodám ti, gringo, to po čem toužíš
tequilu, děvky, kvéry i krev.
A když nemáš prachy, tak si šetři na rakev.

Můžeš mě mít, když to zaplatíš
můžeš si šáhnout za dekolt.
Když něco přihodíš, smíš i níž.

Znáš tohle, gringo? To je Colt!

Zákony džungle, víš, ty tady platí,
i když to mučačos nemají rádi.
Semtam se holt někdo tak trochu ztratí
ve tmavejch koutech se schovávaj hadi!
Jen když patříš do rodiny, tak to nevadí.

Devět milimetrů
důraznejch argumentů.
Kdo prohraje v Černým Petru
poputuje do cementu.

Já mám balšój pistaljét
smůla jestli u těbjá nět.
Zaplať, amigo, nebuď vůl.
Víš co je to včelka? Tak těch mám plnej úl!

Mám do vínku dáno, že jednou mě sejmou.
Sudičky asi mi věštily sjetý.
Až jednou ucítím nad hlavou lejno
má rada se vejde jen do jedný věty -
Dejte pozor pistoléros na kulometos!!!

Devět milimetrů...

KDYBY

Kdybych byl chytrej, tak bych nebyl blbej,
kdybych nebyl blbej, byl bych jako Einstein.

Kdybych byl něžnej, tak bych nebyl hrubej
a kdybych nebyl hrubej, neměl bych rád Rammstein.

Kdybych nebyl lempl, asi bych byl pilnej,
pak bych se líp učil a moh sem dělat ředitel.
Kdybych nebyl slabej, tak bysem byl silnej,
ale že já nejsem, to je pěkně na pytel.

Kdybysem měl prachy, to bych nebyl chudej,
asi bych byl bohatej. Jó to by bylo príma.
Přestal bysem chlastat. Přestal bych být tvrdej.
Vypad bych vodsaď, hledat lepší klima.

Kdybych nebyl debil, tak bych něco zdědil,
život by byl lepší a já bysem byl bourák.
Kdybych nebyl debil, nežil bych v tý šedi.
Někam bych se juknul. Třeba do Bulharska.

OBSIDIÁN

Srdce jí prudce bušilo. Malá, sotva šestiletá, Elfka, jejíž hlavu pokrývala stříbrná kštice, se chvěla strachem za sametovým závěsem, přikrývajícím zaprášenou knihovnu. Věděla, že On už je v místnosti, i když ho vůbec neslyšela přijít. Cítila, že o ní určitě ví.

Vysoké kamenné věže trčící z pahorku za Lesem jako přísně zdvižený ukazovák, a jejího tajemství se bály veškeré elfské ratolesti. Nejinak na tom byli i jejich rodiče, a ti to zase zdědili po svých předcích. Tajemný a věčně zamračený mág, který obýval černou věž už od nepaměti, zavítal do elfských příbytků v Lese jen zřídka. Zato děti přicházeli k jeho domovu mnohem častěji, ponejvíc když se nudili a chtěli si užít nějaké dobrodružství. Stačilo však, aby čaroděj otevřel dveře, a malí Elfové pelášili pryč jako o život. potom se, zadýchaní a vystrašení, vzájemně dělili o své zážitky v bezpečí jejich Lesa.

Ten večer se rozhodla ukázat všem ostatním, kdo je z jejich party ten nejstatečnější. To budou valit oči, až jim bude vyprávět, co v noci, ve věži, zažila.
Když před sebou spatřila pootevřené dveře, vůbec ji nenapadlo, že její rodiče budou až do rána umírat strachy. Před očima měla jen obdivné pohledy jejích vrstevníků, kteří ji doprovodili až na kraj Lesa a pak už jen z dálky sledovali, jak se malá, hbitá postavička blíží ke svému cíli, a ani při tom nedutali. Měsíc v úplňku ozařoval krajinu a přikrýval ji pláštěm utkaným ze své magické vznešenosti. Stříbrná hlavička zmizela v útrobách černé věže jako světluška v tlamě ropuchy.

Teď v úkrytu za závěsem v mágově pracovně, už dobře věděla, že sem neměla chodit, a přála si, aby uměla vráti čas. Po tváři si razila cestu první slza.
Vlastně ani nebyla překvapená, když čaroděj pomalu odhrnul závěs. Měla jen zavřené oči a třásla se.
"Co tady děláš?", uslyšela mágův hlas a pomalu se podívala do jeho hlubokých očí, tmavých jako obsidián. Slova nebyla zlá ani výhružná. Byla to jenom prostě položená otázka...

Zavři oči a nastav dlaň.
Vložím ti do ní obsidián.
Magická slova naplní chrám
a slzy skanou na pentagram.

Luna se blíží, až se tají dech.
Tajemství odhalí.
Její stříbro ti ulpí na křídlech.
Zvony zní do dáli.

Obsidián černý jako noc.
Tvoje srdce už zná tu moc.
Teď víš, co je duše bez těla,
brány si zavřít nesměla.

Tohle tajemství nebudeš chtít nikde vyprávět.
Ať ho pozná... ať si ho pozná každý.
Černý obsidián skrývá celý svět.
Ty to teď víš, a víš už to navždy.

Otevři oči a ukaž dlaň.
Vezmu si zpátky obsidián.

SEN

Vítr voní májem, dav hučí, že jsem vrah.
Já už nemám zájem si lhát, že nemám strach.

Bože můj, Bože můj aspoň jednou při mě stůj.
Duše má špinavá trpí, tak jí opatruj.
Mám se kát? Mistr kat naučí mě nedejchat.
Měl bys při mě stát. Kurva měj mě rád!!!

Vrátit tak čas! To tady na tom světě nejde.
A než utichne můj hlas, daj mi, co se do mě vejde.

Měl sem sen, že na jeden den
mi otevřeli celu a já mazal ven.

Přes pole, přes řeky,
abych zase cejtil tvoje doteky.

Už jsem nebyl bandita, už sem neby lotr.
Byl sem tvůj hodnej starej a byl jsem hodnej fotr.
Ten nádhernej sen zmizel jako pára
a já tu stojím pod voprátkou sťatej jako kára.

Vrátit tak čas! To tady na tom světě nejde.
A než utichne můj hlas, daj mi, co se do mě vejde.

Vrátit tak čas! Dostat další šanci
a jít konečně za světlem...
V pekle je sakra tma jak v ranci.
 

TAJEMSTVÍ

Čekám na tebe.
Tolik let už tě znám.
Schody do nebe kloužou jak led.
Ruku ti dám.

Tolik, tolik hvězd máš nad sebou.
Je tolik, tolik cest, co tě k nim dovedou.

Jméno mé už znáš.
Jsem tvůj stín i tvůj strach.
Dál mě potkáváš,
vyrůstám na slzách.

Tolik, tolik hvězd máš nad sebou.
Je tolik, tolik cest, co tě k nim dovedou.

Čekám za mlhou.
Netušíš, co ti chci říct.
Co se skrývá zatou tmou?
Možná nic. A možná víc...

Tolik, tolik hvězd máš nad sebou.
Je tolik, tolik cest, co tě k nim dovedou.

STVŮRY

Přikradli se na můj hrad. Přišli se mi do snů smát.
Můry.

Přišli, sebrali mi klid,
ač jsem nešel otevřít.
Stvůry.

Dobře vím, co tady chtějí. Piju krůpěj po krůpěji jed.
Líbí se jim v tomhle kraji, z astrálu sem přilétají zabíjet.

Hlavně když je tma, řádí v předsíni
nebo za dveřma nebo v kuchyni.
Píchají mi do žil smutek
a já nemám kam bych utek.

Přícházejí když se stmívá. Odevšad se na mě dívaj.
Ostrý jako ostří meče, nikdo nikam neuteče.
Čas pomalu teče a noc se tak vleče.

A já vím, co tady chtějí. Piju krůpěj po krůpěji jed.
Líbí se jim moje stavy, ať vypadnou z mojí hlavy hned!

Až mě stvůry dostanou, tak napište mý mámě,
že se psychiatr plete, že stvůrám pšenka kvete.
Ať si moje tělo tleje pro mě za mě v jámě.,
hlavně ať se zbavím těchhle monster z mojí hlavy!

Většinou děsně ječí, sedaj si na mý lože
a když se zmítám v křečích, tak do mě bodaj nožem.
Stvůry.

Ukrutný jsou noční šichty a ty jejich bledý ksichty.
Neustále na mě civí, ani mrtví ani živí.
Stvůry.

Je mi jasný, co tu chtějí. Kape krůpěj po krůpěji pot.
Zrůdy svojí cestu znají, a proto se vydávají na pochod.

Až mě stvůry dostanou, tak napište mý mámě,
že se psychiatr plete, že stvůrám pšenka kvete.
Ať si moje tělo tleje pro mě za mě v jámě.,
hlavně ať se zbavím těchhle monster z mojí hlavy!

Přikradli se na můj hrad.
Přišli se mi do snů smát.

Přišli, sebrali mi klid,
ač sem nešel otevřít.

Zase slyším vytí teskné, na střeše se matně leskne měď.
Přilétají netopýři. Uletím jim - dva, tři, čtyři - teď!

JMÉNO VE SKÁLE

Je sychravý konec léta, rok 9 po kristu. Početný římský vojenský sbor se přibližuje k místu zvanému Teutoburský les. Unavení legionáři se ukládají ke spánku a ač jsou vyčerpaní a prokřehlí, není důvod k obavám. Trestná výprava do srdce Germánie bude do určité míry jen rutinní záležitost. Není na světě armády, která by zkušené a dokonale vycvičené legie dokázala porazit...

Ptáci po nebi táhnou.
Slunce se k obzoru sklání.
Sedím a tesám do kamene.
Posílám bohům svý přání.

Kéž je ze mne centurion, kéž přijde řada na můj štít.
V lesích plných barbarů, jenž si nezaslouží žít.

Soumrak pomalu padá
na šedivou Germánii, nepřátelskou a zlou.
Nevíš, co bude zítra, nevíš, co bylo dnes.

V mlhách je cítit zrada
a močál čeká na legii.
Tak nevlídně nás vítá
Teutoburský les.

LÁSKA (PRASE)

Ty jseš moje láska
a já jsem tvůj kanec.
Půjdem spolu do kasína.
Vyděláme ranec.

Jsem tvůj malej dobytek a ty mě dobře znáš,
tak tě večer z lásky pozvu na pivo a na guláš.
Až to všechno sežerem, na zdraví si připijem.
Až se trochu opijem, tak si lásky užijem.

Ty jseš moje všechno
a já sem tvý prase.
Půjdem spolu na karty
a vyděláme zase.

Ty jseš moje slůně
a já jsem tvý čuně.
Lehneme si na slámu
a budem jen tak čumět.

Ty jsi moje gemblerka
a já jsem tvůj forbes.
Půjdem spolu do hospody
nahoře i dole bez.
Půjdem spolu do hospody
budem dělat čurbes.

Jsem tvůj malej dobytek a ty mě dobře znáš,
tak tě večer z lásky pozvu na pivo a na guláš.
Až to všechno sežerem, na zdraví si připijem.
Až se trochu opijem, tak si lásky užijem.

VLTAVA

Ve vratký bárce mě unáší proud.
Sám sebe se ptám, kam sem vlastně chtěl plout.
Zvolna se stmívá.

Hluboká voda mi odpověď nedá,
pořád se ztrácím a pořád hledám.
Měl bych se líp dívat.

Proud už sílí, peřej se blíží.
Nechci snít, i když oči se mi klíží.
Všechno chci vidět tak jasně, jako by byl den.
A když se otočím, jsem úplně v šoku.
Z vlastní hlavy plný vzteku a lacinýho moku.
Vizionářem a sám sobě lhářem jsem utopil svůj sen.

Smutný pohled do davu na břehu.
Naše čest se v bizardním příběhu
zoufale zmítá.

Šašci se ve vilách opíjí mocí.
A já se ptám, jestli po týhle noci
může ještě svítat?

Růže do uší, hluší lidé netuší,
že dávno hmota zvítězila nad duší.
Příští stanice je peklo, i když slíbený byl ráj.
Prachy jsou pravda, obsah je forma
a drzá lež je propříště norma.
Do mozku vrtá skutečnost krutá, že padl stín na můj kraj.

Zavři oči a poslouchej. Na chvíli tu budu s tebou.

Peníze, peníze hýbou světem.
Přidej se a pak kulometem
smíš určovat právo.

Musíš si vybrat tu správnou stranu.
Souhlasit a jít, nebo dostaneš ránu.
Nechtěj myslet hlavou.

Můžeme si dopřát výdobytky doby
a do půllitru syčíme slova plná zloby.
Jedovatý plivanec se stává důkazem.
Ten tohle má a ten má ještě víc!
"A já to chci taky!", se řve z plných plic.
Co nás čeká? Kam nás donese řeka?
Kam kráčí naše zem?

Neboj se, už tě nechci trápit. Možná to tak bude lepší.

ŠANCE